Politický punk rock, který protestuje proti vlastnímu zpěvákovi

Titus Andronicus Obelisk řve proti společnosti, ale frontman Patrick Stickles vysvětluje, že to také představuje cestu sebeporozumění.

Sloučit záznamy

Pro Tita Andronicus, jednoho z nejlepších rockových počinů 21. století, není hněv jednoduchý. Zpěvák Patrick Stickles se chlubí zběsilým jezevčím vrčením a povyk jeho kapely si zaslouží bučení a kopání do stěn. Písně se ale překvapivým způsobem obracejí a kroutí a zpěvák podkopává každé své rebelské heslo přiznáním o své spoluvině. Skladba z debutu kapely z roku 2008 vysvětlovala jeho příběh typicky sebemrskačským způsobem: Naučil jsem se hrát na kytaru v sedmé třídě, abych všechny přesvědčil, že jsem odpadlík… Nedokázal jsem nikoho oklamat, dokonce jsem nemohl ani oklamat. moje maličkost!

Na šestém albu Tita Andronica je něco jiného, Obelisk . První píseň je nelítostným odsuzováním průměrnosti, kapitalismu a stavu zeměkoule vyjádřené v manifestech, které se zaměřují navenek a jsou připraveny k protestům. Sticklesovy charakteristické neurózy jsou stále tady, ale jen se na ně mrkne. Je to smutná situace, celý svět jde do pekla, zpívá. Ale v žádném případě se neobviňuji. Později, na singlu (I Blame) Society, vyje: Nejsem nemocný, je to svět.

Zpěvák samozřejmě příliš protestuje. Obelisk je koncepční album nazpívané z pohledu poněkud arogantního vyděděnce na cestě k sebeuvědomění (přezdívá se mu Troubleman, což je termín, který odkazuje na původní nahrávací společnost kapely i na blaxploitation ze 70. film soundtrack od Marvina Gaye). Jeho vzrušující, bujaré písně vypadají jako přímočaré, ale pokud pozorně posloucháte, je tu nuance.

V naději, že rozbalím něco z příběhu alba a také širších politicko-punkových tradic, na kterých Titus Andronicus pracuje, jsem v dubnu mluvil po telefonu se Sticklesem. Tato konverzace byla upravena.

Kornhaber: Právě jsem četl rozhovor kde řekl jsi, že ve své hudbě nelžu – vše je převzato ze skutečného života. V tiskových materiálech pro Obelisk, říkáte, že album má vypravěče a nejste to vy. Jak se ty čtverce?

Tyčinky: Inu, umělec může vždy mluvit jen o své vlastní zkušenosti, že? Celé naše chápání vesmíru pochází z našeho vlastního vnímání, takže to je jediná věc, o které se cítím způsobilý mluvit.

Ale někteří posluchači se dívají na píseň a berou to tak, že umělec říká: Takhle se žije. Lidé vidí někoho nahoře na pódiu a myslí si, že tento člověk je nějakým způsobem hrdinský a osvícený. Nemám v úmyslu, aby se to tak bralo. Pomocí tohoto vypravěče jsem schopen znázornit zkušenosti ze svého vlastního života, aniž bych je nutně povýšil do nějaké vzácné sféry moudrosti.

Kornhaber: V první skladbě Just Like Ringing a Bell brousíte proti podřadné verzi rokenrolu. Překvapila mě přímočarost sdělení. Ale říkáš to sarkasticky, ne?

Tyčinky: Ano i ne. Souhlasím s vypravěčem, že krásné a inspirativní věci v životě, filtrované přes naši konzumní kapitalistickou kulturu, skončí zkažené. Je to stejné jako v (obviňuji) společnosti. Myslím si, že společnost má mnoho neduhů a vypravěč má řadu férových bodů. Takže to není úplně sarkastické. Chtěl jsem použít vypravěče, který je o něco naivnější než já – ale ten je stejně naivní, jako jsem v určitých obdobích svého života byl. Ne naivní ve smyslu bytí špatně . Ale vypravěč nepochopil svou vlastní pozici v systémech, které utlačují.

Kornhaber : Co může říct ten naivnější vypravěč, co vy sám nemůžete?

Tyčinky: Byl jsem velkým fanouškem druhé vlny britské punkové hudby. Tehdy přestala být punková hudba tvořena především studenty uměleckých škol a stala se spíše záležitostí dělnické třídy v rukou kapel jako Cock Sparrer, Angelic Upstarts, Cockney Rejects, Sham 69, Red London a také do jisté míry moje oblíbená kapela Crass. Jejich texty jsou extrémně přímé a ponechávají jen velmi malý prostor pro pochybnosti o tom, jak se zpěvák cítí ohledně jakéhokoli tématu, kterým se zrovna zabývají, což jsou obvykle věci jako: Vyšší třída se nás snaží podělat. jsem do toho.

Nasměrovat tuto éru hudby a dát si příležitost mluvit o těchto věcech srovnatelně přímým způsobem – to je docela zábavná věc. Ale nebylo by ode mě fér, kdybych jen ukazoval prstem na někoho jiného. Když ukážete jedním prstem na druhého, další tři budou namířeny zpět na vás. To byla pointa mnoha písní Tita Andronica. Nechci jen tak vyjít a říct, že establishment je posraný do katastrofální míry. Zároveň nechci znehodnotit okamžiky ve svém životě, kdy jsem tyto pocity cítil velmi silně. Z tohoto nutkání pochází koncept použití tohoto vypravěče, kterého můžeme sledovat na intelektuální cestě.

Kornhaber: Nacházíme se ve zpolitizovaném kulturním okamžiku, kdy je docela běžné slyšet lidi říkat věci jako Obviňuji společnost z jakéhokoli daného tématu. Je součástí alba a ptá se lidí, zda jsou že jo když obviňují společnost?

Tyčinky: Vypravěč v podstatě říká: Nic z toho není moje chyba. Ale mělo by být jasné, že tento vypravěč není bez jisté míry odpovědnosti za vlastní nespokojenost. To je důvod, proč vypravěč často říká posluchači, že není nemocný – nejsem nemocný, je to svět. To by mělo vyvolat docela velkou červenou vlajku, že vypravěč je ve skutečnosti dost nemocný.

Kornhaber: Snaha dodat slogan, ale také kritizovat osobu, která jej dodává, je ošidná rovnováha. Obáváte se, že budete nepochopeni a že vás budou brát zcela vážně?

Tyčinky: Z toho mám samozřejmě obavy. To je pravděpodobnější výsledek, než když lidé správně rozbalí to, o co se snažím. Můžete pracovat tak tvrdě, jak chcete, a ujistit se, že každá úroveň významu je přesně taková, jak ji chcete. V určitém bodě musíte tu věc dát do světa a pak už nad ní nemáte tolik pravomocí. To je něco, co mě v minulosti rozhodně trápilo, [ale] je to prostě realita umělcova života.

Kornhaber: Kdy vás to předtím obzvlášť trápilo?

Tyčinky: Neměl bych na to být příliš malicherný. Ale největším příkladem by byla píseň tzv Téma z ‚Na zdraví. ‘ V podstatě jde o opíjení se. Je to oblíbená píseň mnoha fanoušků Tita Andronicus, protože někteří z nich si myslí, že opít se je úžasné. To nebylo opravdu to, co jsem zamýšlel. Byla to spíš píseň o takovém smutku, který člověka dožene k otupění mozku. Ale někteří lidé to berou jako, Beru to jako výzvu, abych dostal ještě větší ránu, než jsem byl. Pravděpodobně hodí mé velké zpocené tělo na někoho, kdo je na mé periferii. V důsledku toho se již příliš často nedostává na set list.

Kornhaber: Kdo je Troubleman?

Tyčinky: Potížista je jméno vypravěče. Takhle si o sobě každopádně myslí. Přiznává, že neustále dělá problémy sobě i ostatním. Na začátku nahrávky se má posluchač pokusit postavit vedle sebe toto vyznání, které o sobě dělá, s obviněním, které vznáší vůči světu kolem sebe.

Kornhaber: Záleží na tom, že Troubleman je muž?

Tyčinky: Bylo by zbytečné tvrdit, že muži nehráli příliš velkou roli při vytváření katastrofické situace, ve které nyní žijeme. Jeho mužnost rozhodně musí být součástí důvodu, proč se chová jako hulvát. Ale pokud existuje člověk, který se neidentifikuje jako muž, který se dokáže s vypravěčem ztotožnit, pak je to podle mě v pořádku. Ne, že by se náš vypravěč neustále pouštěl do rvaček, ale způsob, jakým nechává svůj strach projevit se hněvem, je docela běžná mužská vlastnost.

Kornhaber: Zrovna jsme se bavili o tom, jak se s Theme z ‚Cheers‘ lidé na koncertech bezohledně vrhají. Znělo to, jako byste mluvil konkrétně o mužích.

Tyčinky: Jo jsem. Nelíbí se mi nutně genderové věci tímto způsobem, ale na koncertě, typicky osoba č. 1, která si dovoluje zničit dobrý čas všech ostatních, jsou to častěji muži než ne.

Kornhaber: To je něco, co na pódiu pravidelně vyvoláváš, že?

Tyčinky: Jo, určitě ano. Což neznamená, že chci, aby všichni seděli na židlích. Tančit a bavit se je cool, a [pokud] lidé trochu škubnou lokty, je to všechno zábava. Ale když si někteří jedinci myslí, že taneční parket je nějaká zóna bez následků a mohou nechat své vnitřní divoké zvíře volně a nikdo jim o tom nemůže nic říct, tak s tím nesouhlasím.

Můžete nakreslit paralelu mezi tím a probíhajícími diskusemi, které v těchto dnech vedeme stále častěji o nechtěných dotykech. Všichni jsme to viděli ve zprávách o Joe Bidenovi. Myslím, že by bylo dobré, kdybychom mohli vést podobnou diskusi o respektování hranic v kontextu rock-and-rollového koncertu. Jsou příbuzní: Lidé mají pocit, že mají právo svobodně se chovat k tělům jiných lidí a jejich osobnímu prostoru.

Kornhaber: Řekl jste, že používáte pojem obelisk k odkazování na mocenskou nerovnost, protože obelisk se nahoře zužuje. Snažili jste se také hrát na to, jak je to stará stavba? Vaše (obviňuji) společnost video jasně ukazuje, že jste mysleli alespoň na Washingtonův památník.

Tyčinky: Stejně jako Cleopatra’s Needle, což je obelisk, který máme v New Yorku. Ta věc je stará asi 3000 let, byla postavena v Egyptě.

Máte pravdu, je to něco, co mělo velkou symbolickou sílu po velmi dlouhou dobu. Zneužívání pravomocí, které vidíme ve zprávách, je často zarážející, ale nejsou to úplně nové nápady. Lidé si myslí, že náš prezident je dost vzdálený frajer, jakého jsme ještě neviděli. Do jisté míry je to pravda. Ale byli také velcí jako on navždy. Byli to stejní lidé, kteří stavěli tyto obelisky před mnoha tisíci lety.

Kornhaber: Myslíte si, že pomáhá lidem, jako je prezident, vidět věčnou perspektivu? Nebo existuje nebezpečí, že by někdo rozhodil rukama a řekl si, že takový je svět?

Tyčinky: Možná to hrozí. Způsob, jakým o tom přemýšlím, je: Možná o našem prezidentovi za pár let tolik neuslyšíme. Možná bude pryč. Ale systém, který ho vytvořil, zůstane. Nemůžeme léčit jen příznaky. Nemůžeme si jen myslet, že když se zbavíme toho jednoho chlapa, bude všechno v pořádku. Pokud budeme dělat něco jinak, musíme přijít s nějakou důkladnou revizí. Musíme uznat, že naše systémy jsou jen tak dobré nebo tak zlé, jako lidé, kteří je provozují.

V té jedné písni o obviňování společnosti mluvím o tom, že izolovaný incident je fikcí. Všechny tyto hrůzy, které denně vidíme, se nestaly ve vzduchoprázdnu. Což neznamená, že jednotlivci nemají žádný stupeň odpovědnosti, což je něco, co vypravěč nutně nepoznává, ale rozhodně se to naučí.

Kornhaber: Takže se učí?

Tyčinky: Na konci alba se alespoň dozvěděl, že ve skutečnosti není tak výjimečný. I když má pocit, že je izolovaný a odcizený, tak se spousta lidí cítí pořád. Uvědomuje si, že možná nebude schopen sám rozložit systém, ale věc, kterou dokáže ovládat, je způsob, jakým se rozhodne zacházet s lidmi kolem sebe. Měli byste s lidmi zacházet s empatií a uznat, že jsou tak osamělí a izolovaní, jak se můžete cítit.

Kornhaber: viděl jsem tě tweetování o Beto O’Rourke krade tvůj svetrový vzhled.

Tyčinky: Krade můj swag.

Kornhaber: Co si o něm myslíš? punková hůlka ?

Tyčinky: nejsem toho příznivcem. Jeho punkové řeči mě štvou. Nemám rád věci, které mi záleží na tom, aby byly hluboce rozhazovány jako nějaký politický [nástroj]. Kdybys byl opravdu punk, ani by tě nenapadlo kandidovat na prezidenta. To je jedna z nejmenších punkových věcí, které můžete udělat.

Kornhaber: Pankáč nemůže být prezidentem? Žádná revoluce zevnitř?

Tyčinky: Nevím, možná. Nechápu, jak by lidé mohli studovat učení punku a pak usuzovat, že kandidovat na prezidenta je dobrý nápad. Je to opravdu dobrý způsob, jak revolučním nápadům přijít o všechny zuby. Prodáváme dětem tolik falešných představ o vzpouře, že když uvidí skutečnou věc, ani nevědí, co s tím dělat. Ani to nepoznají.